hanka1Jako matka dítěte s autismem trochu zrekapituluji svůj život v souvislosti s autismem. Po oznámení diagnózy své (dnes 20-ti leté) dcery jsem se začala pídit po knihách o autismu. To mi pomohlo lépe pochopit, co tohle postižení obnáší. Absolvovala jsem taky několik přednášek na toto téma v Praze. Řekla bych, že teorie jsem se nasytila. Pochopila jsem, že dítě s autismem nelze vychovávat podle běžných výchovných zásad. Všimla jsem si, že má dcera nechápala princip trestu. Jistě, je tu také princip odměn, ten funguje. Dcerka taky dlouho nechápala smysl slov ano-ne. Když se na to dívám trochu s nadhledem, mám dojem, jako by vůbec nechápala dualitu našeho života. Jako by přišla z jiné planety, kde neexistuje dobro a zlo vedle sebe. Jako by automaticky přijímala jen pro ni dobré věci, jako by nechtěla rozumět slovu „ne“. Nesnášela příkazy a nechtěla se podřízovat druhým. Někdy se to jeví jako jednostranná láska. Jako by byla automatickým příjemcem lásky druhých a neměla potřebuu svou lásku darovat svému okolí.
Myslím si, že největší stres jsem prožívala v období, kdy jsem chtěla, aby se má dcerka přizpůsobila našemu chápání světa, našemu školskému systému, výchově, kterou jsme prošli my sami. Ale tím se vztah mezi námi jenom zhoršoval. Nejde to. Situace se začala zlepšovat, když jsem ji přestala nutit a začala s ústupky. Bylo potřebné přijmout ji takovou jaká je a nesnažit se to za každou cenu změnit.
Ano, dá se to pojmenovat rezignací. V širších souvislostech je to rezignace na všeobecně uznávaná pravidla naší společnosti.
Jestli se nevymstí skutečnost, že dětem s autismem v podstatě ustupujeme? Mám zkušenost, že nevymstí, že se to vyplatí. A kam až má cenu zajít, aby si člověk sám totálně nezničil nervy? Nepřijímat problémy osobně. Dát najevo dítěti, že ho mám rád a říct, že mi třeba toto chování vadí natolik, že mu nebudu moci věnovat pozornost. Abych si neničil zdraví, raději se od něho vzdálím. Až mě vztek přejde, vrátím se, projevím lítost a v nejlepším případě odpuštění…

Hana Macháčková, Nový Jičín