Dnes mi syn pádloval,

sice chvilku, ale sám a bez pobízení, což je známkou jeho spokojenosti. Velký pokrok. Už nepouštěl pádlo do vody a něco tam švrlal. Pro mne to bylo pádlování.

Naše děti (od malých 4letých až po ty 20leté důchodce)prožívaly plavbu každý svým specifickým způsobem. Některé samostatně a nadšeně pádlovaly, jedna slečna tleskala vzrušením a těšením se již dopředu,přímo se hnala k vodě, jiné dítko se uklidňovalo při nastupování zpěvem, pod mostem se tleskalo s pádly o vodu,  kolem břehu pluly kačky, míhaly se stromy,oblaky… Někteří zpočátku opatrně pozorovali, co to jako je, potom se uvolnili a plavbu si užívali, sledovali, pozorovali, no možná i vychutnávali, co my víme. Každopádně neprotestovali.
Jen jedno 18leté „dítě“ odmítlo nastoupit do člunu a nenastoupilo. Náhlé rozhodnutí, které by se možná za 5 min změnilo. Možná ne.

Letošní plavba byla již čtvrtou v pořadí, kterou vyhlásil RAIN MAN ve spolupráci s CK Peřej tours, která je organizátorem těchto plaveb. Plavby se sice jedou na raftových člunech, sedíte na boku člunu a společně zabíráme dle pokynů kormidelníka, jako staří vodáci zdravíme lidičky na břehu, jenže plujeme po zcela klidné hladině, povětšinou s malým množstvím vody v řece. Na sobě máte vesty a za zády instruktora – kormidelníka, který Vám celou plavbu komentuje – o historii města Olomouce a pod., prostě se jedná o výletní plavbu, nikoliv o adrenalinový sport. Naše děti se jednoduše na plavbu těší, prožívají ji, o tom svědčí vzrůstající počet osob, letos nás již bylo 70, z celé, celičké Moravy, od Brna až po Třinec. Někdo si dal krátkou trasu, ten kdo už zkusil v minulých letech šel rovnou na delší, dvanáctikilometrovou.

Před 14 dny se stala tragedie, která se sice nestala u Peřej tours, která se ani nestala při samotné plavbě, ale při zastávce na souši, kdy dotyční dělali něco, co se nemá dělat, můžu říci, že jsme byli z této události velice vyplašeni a mnozí účastníci dnešní plavby měli již v ruce mobil s myšlenkou, že vše zruší. Nezrušil plavbu nikdo, odpadla jen jedna rodina z důvodu nemoci. Ti, co již někdy jeli, si zachovali chladnou hlavu, kupodivu nezrušili ani nováčci plavby. Pozvali si na nás zástupce místních plátků, nesedli však na nás, jako vosy na bonbon a tak kolem řeky běhal pouze majitel CK s fotoaparátem v ruce.

V množství je síla, mnoho rodičů si uvědomilo, že plout po řece s tím svým „Pepíkem“ by je samotné v životě nenapadlo, měli by pocit, že to přece nemůžou zvládnout. Zvládli.

Samotná plavba neobohatila jen nás – rodiny s autistickým členem rodiny, ale taky i organizátory, ten náš letošní kormidelník byl v úžasu, jaké hluboké znalosti zjistil u jednoho malého chlapce z krátké plavby, jak děti reagují, taky vzpomínal, jak před 2 roky jeden autistický klučina nelenil a své drahé brýle do vody vyhodil. No zanechali jsme u nich svou stopu.

Bylo to fajn. A nepršelo. A nic se nikomu nestalo. Jo, prostě se to celé povedlo.

Werichovsky bych řekla, že
„Děti se radovaly z jízdy, rodiče se radovali, že se děti radovaly, lidičky z Peřejtours se radovali, že my všichni jsme se radovali.“