V roce 2006 vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhlášku č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Mimo jiné jsou v ní pravidla a postupy pro posuzování soběstačnosti a sebeobslužnosti osob se zdravotním postižením. Velice mne zaujala část první:
§ 1
(1) Schopnost osoby zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti se pro účely
stanovení stupně závislosti hodnotí podle činností, které jsou pro jednotlivé úkony stanoveny
v příloze č. 1 k této vyhlášce.
(2) Při hodnocení schopnosti osoby zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti
se posuzuje, zda je osoba schopna dlouhodobě, samostatně, spolehlivě a opakovaně rozpoznat
potřebu úkonu, úkon fyzicky provádět obvyklým způsobem a kontrolovat správnost provádění
úkonu.
(3) Při hodnocení schopnosti osoby zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti
se přihlíží k provedení úkonu s použitím kompenzační pomůcky jen v případech stanovených
v příloze č. 1 k této vyhlášce.
§ 2
U osob do 18 let věku se při hodnocení schopnosti zvládat úkony péče o vlastní osobu a
úkony soběstačnosti nepřihlíží k potřebě pomoci a dohledu při úkonech nebo při některých
činnostech v rámci úkonů stanovených v příloze č. 1 k této vyhlášce, které tyto osoby nejsou
schopny bez pomoci nebo dohledu zvládat z důvodu nízkého věku a tomu odpovídajícímu
stavu vývoje tělesných, smyslových a duševních funkcí a praktických dovedností, nutných pro
péči o vlastní osobu a soběstačnost.
Všimněte si části věty v §1) odstavce (2) , kde se stanoví základní předpoklad pro posuzování jednotlivých bodů v příloze č. 1 této vyhlášky: „…zda je osoba schopna dlouhodobě, samostatně, spolehlivě a opakovaně rozpoznat potřebu úkonu, úkon fyzicky provádět obvyklým způsobem a kontrolovat správnost provádění úkonu…„. Ano, všimněte si přítomnost slov rozpoznat a kontrolovat. Někteří sociální pracovníci a zejména posudkoví lékaři v mnoha případech mají zjednodušenou představu, že kdo je schopen daný úkon provést na ústní pokyn, ten zvládne i rozpoznání potřeby a následně kontrolu jeho správného provedení. Jenže právě osoby s pervazivní vývojovou poruchou se chovají – s prominutím – jako cvičení šimpanzi. Úkon si zapamatují a jsou schopni jej opakovaně provádět, ale schopnost rozpoznání kdy a za jakých situací lze či nelze úkon použít, výrazně se stupněm postižení zaostává. Navíc u mnoha bodů ve zmíněné příloze je uváděna věta: „…se nepřihlíží k potřebě pomoci a dohledu…“. Což víc než jasně prozrazuje, že nelze posuzovat jen fyzickou potřebu pomoci, ale také dohledovou. Se vzrůstajícím věkem dítěte vzrůstá propastný rozdíl mezi nároky autisty a zcela zdravou osobou shodného věku co do nutnosti dohledu nad jeho denním režimem. Dokonce i tak soběstační aspergeři se bez trvalého dohledu osoby jim blízké neobejdou, což může potvrdit i jedna maminka ze sdružení RAIN-MAN z vlastní zkušenosti.
Vezměme si za příklad hned první odstavec přílohy – Příprava stravy. Odstraňte z kuchyně všechny jemu známé potraviny a ponechte jiné, které vidí prvně. Nejspíš většina autistů bude tuto potravinu zcela ignorovat, dokud minimálně nevyhladoví do vyčerpání. Což se v reálném životě může běžně stát v třeba obchodě. Když nenajde své oblíbené sousto, nekoupí nic jiného obdobného nebo rovnou sebou sekne. Zdravý jedinec sáhne po konkurenci, protože si přečte na krabici, že je to to samé jenom s jinými obrázky. Rodičům autistů tyhle věci není potřeba nijak vysvětlovat, jenže někteří posuzovatelé tohle zdůvodnění nejsou schopni vstřebat. A tak trvají na tom, že bod I a) je schopen zvládnout bez pomoci.
Takže shrnuto, právě nutnost celodenně dohlížet na činnost autisty, kam se šustne a co právě dělá, kontrolovat jej při základních denních činnostech by měla být vodítkem pro posuzování jednotlivých bodů přílohy v případě autistů. Ne jenom schopnost napodobovat pohyby, jako to umí třeba cvičení šimpanzi.
