Příspěvek na péči a dotace na poskytování sociálních služeb

Reakce na rozhovor vedený 18. února 2013 na Radiožurnálu mezi redaktorem Martinem Křížkem a paní ministryní práce a sociálních věcí Ludmilou Müllerovou a Jiřím Horeckým, prezidentem Asociace poskytovatelů sociálních služeb.

Paní ministryně ve svém příspěvku v rámci rozhovoru uvedla několik faktů týkajících se objemů prostředků, které jsou na sociální služby s tím, že meziročně podle paní ministryně dochází ke zvyšování celkového objemu prostředků. Připustila, že objem prostředků rozdělovaných formou státních dotací byl meziročně snížen, na straně druhé tento pokles byl významně kompenzován nárůstem celkového objemu prostředků vyplácených formou příspěvku na péči.

Z pohledu kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí se jedná o objem prostředků, které mají povahu výdajů do oblasti sociálních služeb. Podle způsobu výplaty a jejich účelu však jde o dvě zásadně odlišné kategorie. Příspěvek na péči je od samého zrodu vykládán jako nástroj podpory rozhodování uživatele, respektive občana, který se dostane do situace závislosti na pomoci druhé osoby. Příspěvek má umožnit, aby člověk rozhodoval či ovlivňoval, jakým způsobem a formou budou naplňovány jeho potřeby v souvislosti se závislostí na pomoci.

Většina strategických dokumentů MPSV považuje za žádoucí, aby občan-uživatel sociální služby využíval tzv. kombinovaného způsobu zajištění péče o svojí osobu, tj. využíval kombinaci neformální péče, to jest péče poskytovaná osobami blízkými, s péčí zajišťovanou profesionálními poskytovateli. To je ostatně podstata postupující transformace a deinstitucionalizace sociálních služeb.

Prostředky vyplácené formou příspěvku na péči se tak stávají de facto soukromým příjmem jednotlivce, který rozhoduje o dispozici s těmito prostředky, pochopitelně v mantinelech daných příslušnou legislativou.

Dotace na poskytování sociálních služeb z mého pohledu naopak představují kompenzaci ze strany státu profesionálním poskytovatelům sociálních služeb. Zákon o sociálních službách uložil poskytovatelům řadu povinností, mimo jiné stanovil minimální standardy kvality jako jeden z nástrojů ochrany uživatele a kvality poskytovaných služeb. Současně zákon zavedl ochranu uživatele ještě druhým způsobem, a to nastavením cenových stropů, cenovou regulací. Dotace na poskytování sociálních služeb pak představují kompenzaci těchto ochranných a regulativních opatření, zakotvených v zákoně vůči poskytovatelům, aby bylo sociální služby vůbec možné poskytovat.

Příklad: Služba osobní asistence podle zákona a prováděcích předpisů může účtovat uživateli služby maximálně 120,- Kč za hodinu poskytnuté osobní asistence. Tento obnos bohužel nepostačuje ani na prostou úhradu přímých osobních nákladů, to jest mzdy a souvisejících odvodů za hodinu práce osobního asistenta. Poskytovatel kromě těchto přímých výdajů, je navíc zavázán zajistit supervizi, průběžné školení, odpovídající administrativu, metodické vedení osobního asistenta a řadu dalších povinností, které vyplývají ze zákona. Z dílčích propočtů vyplývá, že průměrné náklady na poskytnutí hodiny asistence se pohybují v rozmezí 280,- až 320,- Kč. V praxi to tak znamená, že díky cenové regulaci každá poskytnutá hodina osobní asistence generuje poskytovateli, který se tuto službu rozhodne poskytovat, reálnou ztrátu až ve výši 160 Kč, respektive až 200 Kč.

Paní ministryně dále uvedla, že podle jejího názoru lidé nevyužívají služeb v tom rozsahu, v jakém by je využívat měli. Pro tuto situaci nesouladu očekávání ministerstva práce a chování lidí, je několik možných důvodů:

a) První z důvodů je historická souvislost, to jest automatické plošné překlopení příspěvku na péči, respektive zvýšení důchodu pro bezmocnost, které fungovalo do konce roku 2006 na příspěvek na péči. Zatímco zvýšení důchodu pro bezmocnost bylo prostým účelově nevázaným zvýšením důchodu, příspěvek na péči už má povahu vázané dávky sociální, to jest vázané ve smyslu způsobu užití. Nicméně řada uživatelů stále pobírá tuto dávku a z jejich pohledu jde o ekvivalent bývalého zvýšení důchodu pro bezmocnost, tudíž považují skutečně tyto prostředky za zvýšení svého měsíčního příjmu.

b) Sociální služby, které by vhodně doplnily a saturovaly jejich potřeby vyplývající z jejich závislosti na pomoci někoho druhého, nejsou reálně dostupné a jednou z těch příčin může být právě ekonomická past popsaná v příkladu služby osobní asistence. Jednou z příčin může být reálná nedostupnost sociálních služeb.

c) Neprobíhá dostatečně kvalitní a intenzivní sociální práce. Člověk, který se ocitne v situaci závislosti na pomoci, po konzultacích a nasměrování dokáže požádat o přiznání dávky příspěvku na péči. Bohužel již dál neprobíhá intenzivní sociální práce v tom smyslu, aby žadatel byl účinně nasměrován na profesionálního poskytovatele sociálních služeb, který mu reálně bude schopen potřebné a poža- dované služby poskytnout.

K řadě poskytovatelů přicházejí žadatelé o službu zpravidla v situaci, kdy netuší o existenci příspěvku na péči a jsou-li vybaveni příspěvkem na péči, tak přicházejí ve fázi, možná bych to nazval, plošného pátrání a rozhazování sítí, to jest nejsou od správce dávky příspěvek na péči účinně a smysluplně navazováni na skutečně dostupné a reálně fungující a účinné formy profesionální podpory.

d) Příspěvek je úmyslně zneužit. Vyslovit tuto variantu předpokládá, že je ověřeno, že jsou funkční ty první tři oblasti systému

a. je/bylo dostatečně široké a kvalitní povědomí o očekávaném způsobu naložení s prostředky příspěvku na péči;

b. je reálně vytvořena síť dostupných sociálních služeb a to jak geograficky, časově, finančně i prostorově;

c. probíhá kvalitní sociální práce, která obsahuje více než posouzení de facto fyzického zdravotního stavu a přiznání dávky a má povahu skutečného zprostředkování dostupné sociální služby.

Pokud existuje pochybnost o kvalitě výše uvedených prvků systému sociálních služeb, považuji výrok o zneužívání prostředků na péči jako minimálně diskutabilní, pokud ne dokonce diskriminující nebo znevažující důstojnost příjemce příspěvku na péči.

Sociální služby v ČR jsou rozděleny na dvě oblasti

a) služby sociální péče (těch se z velké části týkala předchozí diskuze)

b) služby sociální prevence, které jsou z podstaty svého účelu a cíle poskytovány bez úhrady ze strany uživatele. Zde dotace a jiné formy transferů z veřejných prostředků představují základní nástroj zajištění dostupné sítě těchto preventivních a poradenských služeb. Bez toho, aby byla definována očekávaná síť, rozsah a způsob definice této sítě a odpovědnost za její zajištění, není možné pouze snižovat prostředky státní dotace s odkazem na to, že se jedná o vícezdrojové financování.

Ing. et Mgr. Matěj Lejsal, místopředseda o. s. SKOK

Zvukový záznam rozhovoru je k dispozici na odkazu http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/1176960

Zdroj: e-Informační bulletin SKOK pro organizace působící v sociální a zdravotně sociální oblasti, XII. ročník