Měsíc: Leden 2010

Jsem Soňa. Mám svůj uzavřený a neproniknutelný svět fantazie, kde můžu neustále snít své touhy ideální společnosti plnou her a zábavy. Je to jako sen, ze kterého se nikdy neprobudím. Sen, který mi dává smysl života. Pozoruji planetu Zemi, pohyb, světlo, barvy a nekonečný chaos. Beru si z ní, co se mi líbí a svou fantazií si vše upravím do podoby malé planetky, na které je ticho přerušované jen příjemným šumem vánku a všechny potřebné věci jsou vždy na stejném místě. Z této planetky je vidět na planetu Zemi a na vše, co se na ní děje. Ze Země není na mou planetku vidět. Je velmi malá a neustále zahalená závojem mé fantazie.

Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:
„Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi… Ale jak daleko!“
„Je krásná,“ řekl had. „Proč jsi sem přišel?“
„Mám trampoty s jednou květinou,“ odpověděl malý princ.
„Tak?“ řekl had. Odmlčeli se.
„Kde jsou lidé?“ zeptal se zase malý princ. „V poušti je každý trochu osamělý…“
„Osamělí jsme i mezi lidmi,“ namítl had.

Znám ještě několik jiných človíčků, kteří mají také svou vlastní planetku. Jejich planetky ale nejsou jako má planetka. Jsou jiné. Jsou blízko mé planetky, takže občas mohu zahlédnout, co se na nich nachází. Nějak cítím, že tito človíčkové jsou mi blízcí, ale na svou planetku je nepustím. Jsou hluční a neklidní.

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.
„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“
„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. „ Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“
„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.
„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž …“

Hodně moc človíčků nemá svou vlastní malou planetku jen pro sebe, takže se musí dělit o planetu Zemi. Když si potřebné věci uloží na jedno místo, jiní človíčkové je dají zase jinam a další zase jinam. To nemám ráda. Mám ráda stejné věci na stejném místě. Planeta Země se neustále mění, Věci, barvy a zvuky se neustále střídají, človíčkové někam odcházejí a zase odněkud přicházejí. To nemám ráda, na mé planetce mají věci svá stálá místa. Človíčkové to ví a chtějí, abych planetu Zemi měla raději než svoji planetku. Jenže to nemůžu, moji planetku  nesmím opustit.

„Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: >>Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk!<< – A nafukuje se pýchou. Ale není to člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
„Už miliony let si květiny tvoří trny: A beránci je přesto po milióny let okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počítání toho tlustého červeného pána? A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste nikde jinde než na mé planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem zničí, jen tak, jednou zrána, a ani si neuvědomí, co dělá? To že není důležité?“
Zarděl se a po chvíli pokračoval:
„Má-li někdo rád květinu, jedinou toho druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na ty hvězdy dívá. Řekne si: >>Tam někde je má květina …<< Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly! A to že není důležité!“

Ráno se probudím a přecházím na své planetce na místo, odkud je vidět na planetu Zemi. Pokud je něco zajímavého na planetě Zemi, mohu ji navštívit, ale zase se ráda rychle vracím na svou planetku. Človíčkové na planetě Země to ví a pokaždé mi nachystají tabuli s obrázky, kde vidím, co se na Zemi stane od rána až do večera, kdy jdu spát. Někdy si to človíčkové rozmyslí a dělají jiné věci, než je vidět na tabuli. To se pak i zlobím. Nesnáším neočekávané změny.

„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…“

Človíčkové v mé blízkosti velmi chtějí  poznat mou planetku srdcem, hlasem, pocity … Jejich touha mi dává smysl se občas vydat na planetu Zemi, na chvíli opustit mou planetku, mou květinu.

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který si své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval, je ta má růže tak důležitá,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži …“
„Jsem zodpovědný za svou růži …,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Jak tak rostu, roste se mnou i má planetka. Začíná se trochu podobat i Zemi, ale opravdu jen trošičku. Dva moji nejbližší človíčkové dokonce mají na mé planetce každý svou květinu, kterou zalévám a chráním před průvanem …

Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: „Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné.“
A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: „Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí …“ A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne …

(Úryvky z knihy Antoina de Saint Exupéryho » Malý princ)